Státní nebo soukromá školka?

Zajímavá životní zkušenost maminky dítěte školkového věku (citace z dopisu rodičů, zdroj: web Ekoškolky Rozárka)

Mami, já tu budu bydlet“ 

Tak tuto větu prohlásil náš téměř tříletý syn, když jsem ho jednoho dne po několikatýdenní docházce přišla do Rozárky vyzvednout. Musela jsem poté vynaložit nemalé pedagogické úsilí, abych ho přesvědčila, že jít se mnou domů bude také príma :-) 

Našemu Honzíkovi nebyly ještě tři roky, když jsme poprvé navštívili Rozárku. Od září jsme sice byli přijati do státní školky, ale rozhodli jsme se, že bude dobré přes léto Honzíka trochu otužovat a na školkový režim zvykat postupně. Jak se později ukázalo, byla jsem to hlavně já, kdo si musel zvykat :-)  Honzík si ve školce zvykl velmi rychle a to hlavně díky velmi citlivému přístupu všech pedagogů.

A to i přesto, že i my jsme se museli poprat s krátkým obdobím slziček při loučení – a nebyl to jen Honzík, kdo plakal. I já jsem se často jen tak tak držela :-) proběhla Honzíkova integrace do neznámého kolektivu velmi lehce.  A můj velký dík patří celému kolektivu Rozárky nejen za to, že tak s láskou a profesionálním přístupem nepostrádající empatii a cit, vytváří podmínky pro to, aby se naše děti cítily co možná nejlépe, ale i za to, že si stejným způsobem umí poradit i s traumaty nás ustaraných rodičů :-) nad očekávání.

Celá filozofie, princip a způsob, jakým jsou děti v ekoškolce vedeny, jaké hodnoty jsou jim tady vštěpovány, nám velmi rychle doslova přirostl k srdci. Bylo nám jasné, že loučit se s tímto kolektivem nebude milé ani Honzíkovi a už vůbec ne nám. A to jsme ještě netušili, jaké zklamání zažijeme, když poprvé navštívíme státní školku.

Vstup do státní školky

Tady jsme začali nanovo…. Nové prostředí, jiný kolektiv, jiné metody, jiná pravidla a hlavně jiný přístup. A to nejen k plačícím dětem, které téměř všichni přišly prvního září do školky poprvé, ale i k nám jako rodičům. Ani se možná není čemu divit, když je tam na jednoho pedagoga těch plačících dětí třeba pět. Možná, že opravdu při takovém počtu, a to i kdyby byl pedagog sebeosvícenější,  není možné se věnovat každému dítěti zvlášť s ohledem na jeho vlastní individualitu a už vůbec ne věnovat se nám rodičům. Takže pokaždé, když odvedu Honzíka do školky, zavřou se za ním dveře a já odcházím s myšlenkou „děj se vůle Boží“ JSamozřejmě, že se snažím vyzvídat a i když náhodou paní učitelka po předání Honzíka spěšně neodchází za dalšími povinnostmi, stačím ještě rychle položit otázku, jak se Honzík chová v kolektivu apod., dostává se mi většinou neutrální a velmi vágní odpovědi typu „Ale jó, dobrý…“ nebo „Dnes nezlobil“. A já vlastně dodnes netušila, že Honzík ve školce i zlobí.

Srovnání

Takže teď, kdy mám možnost srovnání, kdy vidím, že rozdíl mezi státní školkou a Rozárkou je doslova propastný, je naše volba jasná. Co nejdříve se do Rozárky za milou paní ředitelkou a celým kolektivem pedagogů vrátit.  A to i přesto, že i my patříme k těm, kteří musí rodinný rozpočet hlídat. Víme, že tato investice se opravdu vyplatí.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.