Respektující a individuální přístup

„Individuální a respektující přístup“ – to je ustálené slovní spojení, které dnes už patří mezi zprofanované „fráze“ - přesto jej naleznete na propagačních materiálech i webových stránkách téměř každé soukromé mateřské školky, která se snaží jít s dobou a být „zajímavá“... Jde zkrátka o původně odborný termín, který dnes v případě soukromých školek prakticky téměř k „povinné výbavě“. Jaký je ale původní a skutečný význam „individuálního přístupu“ resp. „přístupu respektujícího“ v kontextu předškolního vzdělávání a jak bezpečně poznat, zda se těmito principy ta či ona soukromá mateřská školka skutečně řídí? Jak vlastně vypadá tento „individuální a respektující přístup“ v každodenní praxi fungování soukromých školek v České republice? Ale postupně: nejdřív se pokusíme každý z těchto výrazů vysvětlit a následně se blíže podíváme na způsoby jejich praktické aplikace u jednotlivých soukromých MŠ.

Respektující přístup

Vzpomínám na někdejší posezení u svých přátel, kteří v té době měli doma své vlastní malé „(před)školáky“. Přišel večer a pomalu nastal čas na to, aby jejich děti ulehly do postele. Rodiče bez milosti vyslali své ratolesti do koupelny s jasně stanoveným úkolem vyčistit zuby a pak rovnou spát. Na adresu tzv. „respektujícího přístupu“ přitom jen tak mimochodem (a spíše z legrace) poznamenali „Můžete je tady klidně nechat respektovat do dvou do rána - oni to vydrží...“ Tuto větu si dobře vybavuje dodnes – poměrně přesně totiž vystihuje (nesprávný) způsob, jak principy tzv. respektujícího principu chápou řada rodičů a kupodivu i mnozí profesionálové z oboru...O co tedy opravdu jde v případě „respektujícího přístupu“? Zejména o změnu formy přístupu k dítěti a změnu stylu komunikace s dětmi. Komunikační styl nás rodičů s dětmi je totiž mocensky nevyrovnaný - dítě to samozřejmě vnímá jako ponížení (bez ohledu na dobrou vůli, se kterou tato slova pronáší). Uvedu jen několik příkladů za všechny:

• „Mazej spát"
• „No to si snad ze mě děláš legraci, ne?“
• „No prosimtě, cos to proboha zase vyvedl/a?“
• „No, to jseš hvězda, to ti teda povim.“
• „A ten oběd dojíš nebo uvidíš!“
• „Ty jsi ale šikovná holčička...“
• „Tvoje spoluzačka Anička by to určitě zvládla, a ty to nezvládneš?“

Každý z nás jistě něco podobného v dětství zaslechl - přesto v dospělosti při výchově vlastních dětí neváháme používat to, co nám samotným kdysi tolik vadilo... Co na to totiž taky říct? 

Respektující přístup se nesnaží zpochybnit naše právo (a povinnost) dětem nastavovat hranice, požadovat od nich plnění nejrůznějších povinností (jíst, uklízet pomáhat...) a dodržování pravidel, norem či zvyků (zdravit dospělé, plnit své sliby, chodit včas apod). Respektující přístup zpochybňuje vhodnost a přínosnost našich často již zažitých a naučených komunikačních vzorců a způsob jejich sdělování. Zpravidla jde „jen“ o jinou formu pro tradiční sdělení – rozhodně ne o zcela jiný či nový obsah.

O tomto přístupu v rámci výchovy dětí hovoříme jako o „respektujícím“ proto, že touto jinou formou respektujeme osobnost dítěte, neponižujeme ho, jednáme s ním partnersky (nikoliv mocensky – tedy z pozice silnějšího, staršího...). Zde jedna krátká poznámka k vyjasnění pojmu „partnerské jednání“ – toto spojení v žádném případě nemá znamenat rovnocenný nebo kamarádský vztah, kdy má stejnou váhu to, co řekne dospělý jako to, co řekne dítě (to by samozřejmě ani nebylo dost dobře možné). Znamená to jen prosté přenastavení pomyslných mantinelů na naší straně komunikace. Takových mantinelů, v nichž dítě bude mít dostatečný prostor pro samostatné rozhodování o věcech, které se ho týkají.

Příklad:

Chceš ke svačině jablko nebo mrkev? (Zde jsou jasně nastavené mantinely – nediskutuje se o tom, zda svačit nebo ne, ani jestli nebude lepší posvačit až o hodinu později a už vůbec ne přemýšlet nad tím, zda si dát si raději místo pořádné svačiny teď i potom čokoládu... Přesto zde zůstává potřebný manévrovací prostor pro dítě a jeho volbu (přiměřeně formovanou v rámci jasných pravidel).

K respektujícímu přístupu jedno praktické a poučné „cvičení“ – zkuste si udělat takový malý, soukromý test, zda je Vaše jednání k dítěti opravdu „respektující“. Představte si, že větu, kterou se chystáte říct svému dítěti, byste řekli někomu dospělému, například manželovi nebo partnerovi: „Soused odvedle by to určitě zvládnul a ty to nezvládneš?“ Případně zkuste říct kolegům z práce, které jste pozvali na oběd: „A ten oběd dojíš, nebo uvidíš!“ Zní to najednou „uhozeně“ a rozhodně byste takovou formulaci nepoužili? Je ale dobré zamyslet se, proč…

Kritici respektujícího přístupu mu často vytýkají jeho údajnou liberálnost. Ale, jak předznamenává i moje zkušenost z návštěvy u přátel zmíněná v úvodu - je to pouhé špatné či nedostatečné pochopení. I když (ruku na srdce) nutno uznat, že riziko možného pokřivení tu určitě je – rodiče často zaměňují „respektující“ za „bezbřehý a výhradní“, často mají až panický strach cokoliv říct, aby to náhodou „nebylo nerespektující“. Chtějí prostě své dítě respektovat za každou cenu. Děti to však rychle vycítí a při nejbližší příležitosti využijí ve svůj prospěch – a máme zaděláno na výchovný problém…

Individuální přístup

Takzvaný „individuální přístup“ v kontextu soukromé mateřské školky znamená především snahu diferencovat svůj přístup k dětem. Individuální přístup je, mírně řečeno, velmi složitý a velmi náročný na realizaci zejména ve státních školkách, kde je běžně v jedné třídě 24 až 28 dětí. Jak by totiž taky takový „individuální přístup“ v podobných podmínkách mohl fungovat?

Děti se učí kupříkladu hodnotit svou dopolední činnost vždy po skončení programu v určitém kroužku. Individualizace výuky znamená už samotné pochopení a respektování toho, že pro tříletého Vlastíka není cílem být v kroužku s ostatními dětmi, ale nerušit ostatní a moci si tiše hrát někde stranou. Pro tříapůlletou Aničku je hlavním cílem vydržet celý kroužek sedět na místě. Pro stejně starého Daniela je zase vrcholem blaha možnost vyslovit kdykoliv je to jen možné nějakou naprosto nesouvisející poznámku a čekat, až na něj dojde řada. A pro čtyřletého Tondu je cílem v tomto kroužku naučit se vybrat si něco konkrétního a přestat neustále bez fantazie odpovídat „Líbilo se mi to všechno.“ A přitom všechny děti dělají na první pohled jednu a tu samou věc...

A konečně – co individuální a respektující přístup v soukromé školce?

Teď již půjde o relativně stěží postřehnutelné drobnosti, které nepostřehne každý – určitě ne při své první návštěvě soukromé školky v rámci dne otevřených dveří... Mám na mysli opravdu „drobnosti“, kterých si ale při troše dobré vůle brzy začnete všímat a snadno si z nich uděláte vlastní názor.

Ptejte se pedagogů, zda mají v jejich soukromé mateřské školce vyhrazený čas na konzultace pro rodiče – prostě individuální rozhovor o jejich dítěti. Zkuste zjistit, zda si učitelé vedou o dětech „složky“ (pokud ano, tak jak – jestli vůbec – jsou asi používané), v rámci kterých evidují jejich pokroky a dle toho průběžně pracují s dítětem naopak na těch oblastech, ve kterých má „rezervy“. Samozřejmě i celkový dojem toho o soukromé školce může mnohé napovědět - visí na nástěnce vedle sebe 25 jednotvárně působících obrázků evokujících šablony či kopírku? Nebo je naopak každý výtvor odlišný, celkově jinak pojatý, originálně barevný? Visí ve školce zajímavé a nezapomenutelné „výroky“ zdejších dětí? Hodně nám o skutečné povaze dané dané soukromé mateřské školky může napovědět, pokud si vyhradíme pár hodin a osobně ji navštívíme. Umožní nám to vůbec vedení školky nebo bude hledat důvody, proč / kdy / jak to nejde nebo není vhodné?

Jak učitelé s dětmi komunikují? Rozhodují toho zbytečně moc za děti, přebírají příliš mnoho iniciativy? Mají stanovená pravidla, která platí (skutečně) pro všechny? Mají je jasně formulovaná a znázorněná, tak aby jim děti co nejlépe porozuměli (např. v podobě obrázků?) Podílí se děti aktivně na chodu a programu školky? (třeba zdánlivě banální péče o květiny a jejich zalévání, pomoc se stolováním, apod.). Používají učitelé často stejné, vágní a příliš obecné poznámky (Ty jsi ale šikovná holčička, Toníku, ty už zase zlobíš) místo individuálního hodnocení jednotlivých dětí? Jsou děti přirozeně aktivní a uvolněné, nebojí se začít mluvit a nebo jen pasivně čekají na výzvu pedagoga?

Tohle všechno a mnoho dalšího Vám může napovědět, zda to s respektujícím a individuálním přístupem v dané soukromé mateřské školce myslí skutečně vážně, nebo zda je jen o bezobsažné líbivé fráze, kterými se jen „naoko“ prezentují při „lovu“ nových dětí a jejich rodičů...