O kolečkách a nešťastných žížalách...

Dneska chci psát o tom, proč bychom měli s dětmi chodit ven za každého počasí. A trochu tápu, kde je ten správný konec, za který to vzít.

Tak tedy: chodit ven se musí. To ví každý. Aby byly děti na čerstvém vzduchu, aby se mohly proběhnout a vyřádit, aby tolik nezlobily, daly doma pokoj a v noci dobře spaly. Souhlasíte? Ale chodit ven za každého počasí? To jako i v dešti? Nebo když je mlha? Cože? Vždyť budou mokré a špinavé. A nastydnou!

Zkuste si vzít na sebe jednou pro změnu pláštěnku, teple se obléknout, holiny na nohy a jít ven, když prší. Jen tak. Slyšíte ten zvuk? To uklidňující a kolébavé bubnování? Jak u maminky v náruči! To je pane melodie! A co teprve ty louže, jak jsou plné koleček a skákajících bublinek... Páni! Kde se tam vzaly? A bláto, jak pěkně voní a čvachtá! ...a žížaly, proč nejsou pod zemí? Svět je celý lesklý a umytý. Všechno se chvěje a třepotá! A jít do lesa, to je ještě lepší. Musíme dát ale pozor, abychom neupadli na mokré kládě.

Nebo jindy. Den je jenom průsvitný, přelitý mlékem a plný zvláštních zvuků. Všude kolem je tajemství a občas pípne ptáček. Skřítkové v lese čarují drobounké kapičky a víly je rozvěšují na pavučiny, na trávu. To aby se pavoučci a broučci mohli napít, jestli to nevíte. Možná se budete trochu bát. Co když v lese nežijí jenom hodní skřítci Listnáči? Raději, pro jistotu...,se chytíte s někým za ruku. Abyste nezabloudili.

Už víte proč bychom měli s dětmi chodit ven za každého počasí? Protože to není nuda. Kde je nuda, tam je totiž pruda. Také se něco naučí. Třeba: Když si nedám pozor a zmáchám se, budeme se muset vrátit dřív domů (do školky) a zábavy je konec. A také budou zdravější. Budou totiž šťastnější.